Pohovor

14. října 2009 v 0:16 | Čarodějka |  Deník
Včera jsem byla na pohovoru ve Stockholmu. Nejen, že jsem celou noc nemohla spát, ale celý den byl jeden velkej stres.

Když jsem ráno v 5:45 dorazil ana nádraží vlak tam sice stál, ale vagóny neměly žádná čísla. Nejen já jsem tam pobíhala a snažila se zjistit, kam mám vlastně nastoupit. Průvodčího nebylo nikde vidět. Tak jsem nastoupila do jendoho vagónu s tím, že si sednu jedno kam. Najednou se objevil průvodčí a sím nevěděl, jak jsou vagóny značeny. Já měla na jízdence napsáno vagón 16 a vlak jich něl jen 6. Nakonec jsem i zjistila, které je mé místo.

Až se vlak rozjel, ohlásil nám průvodčí, že na trati je výluka a mz tudíž musíme jet přes Sundsvall a namísto jedenácti budeme ve Stockholmu až v jedenáct třicet. Celou dobu hlásili nová a nová zpoždění. Já měla pohovor v okrajové části města a potřebovala jsem asi 40 minut abych tam byla včas. Nový plánovaný příjezd vlaku byl 12.15. To byla o prsa. Já navíc neměla ani tušení, kde firma sídlí a jak je to daleko od metra. Měla jsem sice popis cesty, ale...

Volám tedy personalistku se kterou jsem měla mít schůzku. Spojovatelka mi řekla, že tam není. Má prý přijít zpět až v půl třetí odpoledne. Já s ní měla však domluvené interview na jednu hodinu. Nechala jsem se přepojit na její mobilní telefon. Ten nebrala a tak jsem jí namluvila vzkaz, že s ní mám domluvenou schůzku v jednu a že vlak má velké zpoždění. Požála jsem ji, aby mi zavolala zpět. Jenže nikdo nevolal.

Když jsem pak 5 před jednou byla kousek od firmy, kde jsem měla pohovor, zazvonil můj mobil. Personalistka mi volala, že na mě čeká a že měla pouze vypnutý telefon, aby ji nikdo nerušil při pohovoru. Nastavila tam čas na 14.30. Od teď to vypadalo, že vše bude ok. Nabídli mi čaj, který sem si mohla vzít s sebou do jednací místnosti. Ten jsem si postavila na stůl a chtěla se posadit. Taškou jsem však zavadila o sklenici s čajem a celý obsah sklenice vylila na stůl. Tomu říkám skvělý začátek pohovoru. Koneckonců člověk by měl zaujmout personalistu aby na něj nezapomněl.

Stůl jsme společně utřely a pohovor probíhal v pořádku. Cestou na metro jsem procházela obchodní galerií, kde stříhali pouze za 190 korun. TO je jen polovina toho, co člověk platí v Ostersundu. Tak jsem se šla nechat ostříhat. Zabralo to pouze 35 minut a já stejně měla 2 hodiny čas. Od holiče jsem šla rovnou na metro. Stála tam spousta lidí a metro nikde. Pouze dopravní dispečink hlásil stále nové zpoždění metra z důvodu nějaké poruchy. Stála jsem nervózně na nástupišti a čekala. Měla jsem strach, že mi ujede vlak. Další vlak jel až o půlnoci a moje jízdenka nešla vyměnit. A já neměla 1300 na to, abych si mohla koupit novou jízdenku. Žádný jiný dopravní prostředek odtam do centra nejel. Naštěstí se metro objevilo a já měla naději, že mi vlak neujede.

A aby stresu nebylo málo. dvě zastávky před nádražím ohlísil řidič do mikrofonu poruchu a všichni měli z metra vystoupit a čekat na jiné. To jsem se úplně rozklapala strachy a nervozitou.
Co myslíte, ujel mi vlak?

Neujel. Nová souprava metra přijela hned a já stihla vlak. Měla jsem 10 minut přesně do odjezdu. Bohužel jsem nestihla plánovaný oběd a ani večeři. Ve vlakovém restauračním voze jsem vděčně snědla nechutné masové kuličky s bramborovou kaší. Všechno to plavalo v takové divné omáčce.

Jak říkávala moje babička. Hlad je nejlepší kuchař. a ten můj byl úžasnej.

Tak to byl můj pohovor a nový začítek týdne. Slovy klasika: Den blbec.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama